V tradiční morfologii část ↗určitého slovesného tvaru, ke které se připojují tzv. ↗osobní koncovky, tedy ↗kumulační morfémy vyjadřující významy osoby a čísla, a koncovky přechodníku přítomného. Vzhledem k různým autorským pojetím hranice mezi ↗koncovkou a ↗kmenotvornou příponou a s ohledem na ↗hláskové alternace kořene nemusí mít p.k. vždy jednu podobu. Tuto situaci řeší různí autoři různě; např. ✍Romportl (1970) a ✍Rusínová (1993) shodně v rámci p.k. vydělují dva kmeny, a to kmen prézentní (chvál‑í‑m, ‑š, ...) a kmen imperativní (chval‑0‑0, ‑me, ‑te). Podle p.k. se člení č. slovesa do 5 tříd (viz ✍ČM, 1981; ✍Šmilauer, 1972:209–220; ✍MČ 2, 1986; ✍ČŘJ, 1996). Od p.k. se tvoří ↗prézens, ↗imperativ a ↗přítomný přechodník a podle některých pojetí je odvozovacím kmenem pro tvoření procesuálních adjektiv (viz ✍MČ 1, 1986:321). Viz také ↗kmen, ↗minulý kmen, ↗infinitivní kmen, ↗prézens.